Ublížená

 

Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let...
Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat.
No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně.
Jdu s košem a zadýchám se.
Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se.
Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala.
Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím. 

A občas mi je do breku.
Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby.
Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů.
Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže.
A tohle všechno sto kiláků daleko. 

A moji sourozenci, přesvědčení, že když jsem doma, tak můžu být přece tam.
A já, pitomá a chápající...
Fakt chápu, že tam s nimi nebude brácha na vozíku. Byl by tam na prd.
A taky chápu, že tam nebude ségra, protože ta musí chodit do práce. 

A moc dobře chápu mamku, která tam nikoho nechce, protože, popravdě, ani ona tam nechce být. Chce sem, do města, kde má děti v dostahu MHD, kde je civilizace a kde si po asfaltovém chodníku dokáže dojít i na nákup. A hlavně chce, aby to pochopil i táta, který se z baráku nechce hnout. A samotného ho tam nenechá, protože ví, že by to byla pro všechny až příliš velká starost. 

Ale přece je něco, co nechápu já.
Proč jsou moji sourozenci naštvaní na mě? Proč se mě nepokusí taky pochopit?
Mamka o prodeji baráku mluví už léta a já s ní celá léta souhlasím. Vím, jak náročné to pro ni bylo předtím a o kolik náročnější to je teď.
Ano, tohle začínají chápat.
Ale kde se v nich vzal pocit, že se já seberu a bez ohledu na všechny a všechno tam pojedu pečovat?
Celé roky jim vadilo, že nechodím do práce. Sotva jsem pracovat začala, už je to špatně, protože mám být přece u našich stařečků.
Teď, když jsem na neschopence, tak bych si prý měla nechat přepsat neschopenku k našim a pečovat a pečovat. 

Jo, brácha je na vozíku, ale je potřetí rozvedený a syna má dospělého. Žije bez rodiny.
Ségra je taky celé roky sama, vlastně nepamatuju, že by kdy s někým normálně žila, co odešla z mateřské náruče. 

Ale já mám doma skvělého muže a dvě dcery. Neříkám, že by se beze mě neobešli, ale jo, chyběla bych jim. A oni mně.

To mi za celé roky přijde jako absolutně největší nespravedlnost. 

A teď se mám sebrat a bez ohledu na to, jak se cítím, se mám jet nechat zabít? 
No dobře, přeháním. Trošku.
Ale na druhou stranu...
Tahat uhláky s uhlím? Pardón, to mám zakázaný rovnou od tří doktorů.
Přebíhat z tepla do zimy a ze zimy do tepla?  S chycenýma plícema?
Riskovat, že chytím kdovíco od táty?

Jo, první jsem tuhle myšlenku zavrhla já. Ale zas, je to máma a táta... Takže když jsem mluvila s mamkou, navrhla jsem jí to jako možné řešení. Ona byla druhá, kdo tuhle myšlenku zavrhl. Bude pečovat o manžela i dceru? Ovšem celé to stejně rozsekla doktorka, protože prý jediné místo, kam mi je ochotná přepsat neschopenku, je nemocnice. 

No, nic to nemění na tom, že pro moje sourozence jsem stejně ta nejhorší.

Ale já vím svý...
Našim jsem nabídla azyl u nás v obýváku.
Bylo by to zlý pro všechny. Přeci jen s mamkou vycházíme skvěle po telefonu, ale o poznání hůř z očí do očí. A celá moje rodina totálně ztrácí obvyklý řád a soukromí. Známe to, vždycky tu mám mamku aspoň na týden v kvartálu. A gauč, přestože jde rozložit a vytvoří velkorysé lůžko, přeci jen neposkytne dostatečné pohodlí dvěma nocležníkům.
Ale jsou to moji rodiče a já je mám ráda. 

Ale stejně jsem pořád ta špatná.
Může se někdo divit, že se cítím ublížená?