Vypsat se

 

Jsem na dně.
Jakože tak nějak úplně.
Ale co je horší, já si to uvědomuju. Vím to naprosto přesně, vím, co mě na dno dostalo, vím že to je vlastně malichernost, ale jsem tak vyčerpaná, že se z toho nějak nedokážu vyhrabat bez pomoci. 

A vlastně by mě teď jakákoliv pomoc dostala ještě níž. 

Chci, aby svět byl krásný a růžový. Protože svě JE krásný a růžový, pokud si ho takový uděláme. 

Já takový svět dělám těm, co jsou v mém okolí. Své rodině, přátelům, sousedům, kolegům v práci i zákazníkům. A ono se to vrací. 

Zrovna minulý týden přiběhl do krámu zákazník s tím, že jen díky tomu, že jsem mu popřála hodně štěstí, to štěstí i má.
V únoru mi zas ožralý Polák hustil do hlavy, že v životě neviděl pozitivnějšího člověka a že od nás chodí totálně nabitý. Ale to beru s rezervou, mohl tím myslet i to pivo, co si u nás kupuje.
Zákazník "máma vzadu" (možná tuhle vtipnou historku někdy trochu rozvedu) přišel asi dva týdny po mém návratu z neschopenky a když mě uviděl na krámě, okamžitě rozevřel náruč a sevřel mě v mohutném objetí, protože jsem mu prý strašně chyběla.
Moje úžasné babičky (tak souhrnně nazývám všechny ty báječné důchodkyně) mi nosí dárky, ať už to jsou pletené ponožky, bonboniéry nebo drobné talismany pro štěstí.
Děti, co přijdou do krámu mě běží obejmout.
Chlapi od třicítky výš se mnou, někdy až nestydatě, flirtují. 

Teď, jak to píšu, mi tak nějak dochází, že se mi to vrací od těch "cizích".
Ne že by na mě byl někdo z těch bližších a ještě bližších vyslovně zlý, to ne, ale berou mě jako samozřejmost.
Jsem ta, co vypere, uvaří, uklidí, umyje nádobí, poradí, pomůže, potěší a vždycky tu bude.
Přátelé tak nějak počítají s tím že ten telefon vždycky zvednu, že vždycky přijdu, že všechno vyřeším.
Sousedé vědí, že chodbu vytřu, dvorek uklidím, dřevo na čarodějnice připravím a všechno mám.
Kolegové vědí, že vždycky vymyslím nějakou ptákovinu pro dobrou náladu, nejhorší práci udělám, problém vyřeším... 

Možná tady je zakopaný pes.
I když moje holčičky chápou, že toho je moc, a ano, bonboniéra na nervy mi radost udělá, dokonce mě přijdou občas i obejmout. Ale je taky fakt, že se pak stejně zeptají co bude k večeři. 

Vúbec to není o tom, že bych potřebovala nějaký vděk. Nebo možná jo. Možná bych potřebovala vidět, že si mě někdo váží a že uznává, že to je dřina.
Protože ona to je dřina. A ta dřina je čím dál větší. 

Jak jsem byla šťastná, že máme nové a skvělé vedení, tak najednou ouha... Nechce se mi pod nimi pracovat.
Ale chci pracovat tam, kde pracuju a, ke vší smůle, je to pod tímto vedením. 

Měla jsem pocit, jak úžasní lidé to jsou.
Donedávna.
Postupně vylézají na povrch věci, které mě sráží hloub. 

Někdo někde v našem sesterském krámě vypustil informaci o dobách minulých. O dobách "před námi".
Jakože než jsme do krámku nastoupili my. Vlastně nastoupily.
Moje sousedka a kamarádka tam byla dřív. Nastoupila do chaosu. Pak nastal větší chaos, když vedení vyhodilo všechny nepoctivce a sousedka tam zůstala prakticky sama. Za těch asi pět měsíců, co fungoval krám před ní, vzniklo manko zhruba za 300 tisíc.
Ještě v tom roce jsem nastoupila já a chvilku na to skončila "malá" šéfka.
Nastalo menší bezvládí a nastoupil sousedovic synek. A větší šéfka zjistila, že zvládáme práci i za malou šéfku, tudíž nám nového šéfa necpala a jen zpovzdálí dozorovala. A my se na její občasné návštěvy těšili, protože odjížděla s pochvalami na rtech. Pak skončila nerodinná kolegyně a nastoupila moje dcerka. Dvě rodiny, jeden barák, dokonce jedno patro, sousedi přes chodbu. Jeden za druhého dáme ruku do ohně, naprostá důvěra, úžasná práce. 

A najednou nějaká kráva, zřejmě tedy bývalá malá šéfka, řekne, že my tady kradem? Jako fakt? 

Ale co hůř, nové vedení jí to věří? To vedení, které z nás bylo naprosto unešené? A pak se k nám bude podle toho chovat?

A já mám dokazovat novému vedení, že my jsme poctiví a nadšení zaměstnanci? A já mám přesvědčovat kolegy, že tuhle bouři překonáme, že pravda vyjde najevo? 

Když sama nevěřím tomu, že by někdo zhora tu pravdu poznal, i kdyby ho mlátila klackem? 

Poctivě uznávám, že v práci nejsme neomylní. Samozřejmě se občas nějaká chybička vloudí, ale my se ji snažíme napravit všemi silami. A ano, úplně v pohodě svoji chybu přiznáme. 
Ovšem tuhle jsem přiznala naši malou chybičku (fakt malou), za kterou jsme navíc tak úplně nemohli my, ale právě naše ještě špatně organizované vrchní velení, což jim opravdu nikdo nepředhazoval a takovou odpověď, jakou jsem dostala, jsem nezažila za celý život.
Totální ponížení, hrubost a vlastně ještě čekám, jestli mě to nebude stát i něco na výplatě. Nebo vlastně nás všechny. 

No a pak jsem se zhroutila. Vlastně jsem od té doby ještě pořádně nepřestala brečet. Teda, v práci nebrečím, protože jsem prostě totální kretén, který se obětuje, aby zákazníci byli v pohodě. Ale pak brečím už cestou domů, brečím doma, brečím v noci, brečím cestou do práce...
Bez Neurolu nejsem schopná spát.
Takže od úterý (já vím, je teprve čtvrtek) přežívám na práškách. 

A co je nejhorší, starám se o to, aby to neobtěžovalo moje okolí. Abych někomu nezpůsobila i jen pitomý špatný pocit. Usmívám se na sousedy, usmívám se do telefonu na rodiče a svoje trable líčím s nadhledem a lehkostí, protože vždycky se někdo zeptá, jak je v práci, okomentuje moje červený oči, podiví se nad tím, že jsem ještě neuklidila celý dvoreček po hromadném pálení čarodějnic, neuklidila ten bordel, co nám někdo poházel na chodbě... 

No a pak se můžu divit, že se nemám o koho opřít, že? Vždyť já to přece nepotřebuju. Já jsem ta usměvavá a v pohodě vždycky a za všech okolností.