Druhé postřehy

        Zase desetiletá vzpomínka. A pořád aktuální.  Tak nevím, jestli se historie točí dokola, ale takový je prostě život. A myslím, že naším úkolem je vzít si z něj to nejlepší.  Dneska si z něj beru svojí mrchu. Tu, co je schovaná uvnitř a ukazuje se jen velice nenápadně. Vždycky vykoukne, usměje se a bodne.  Nějak mám trable v práci.  Pozor, tu práci fakt miluju. Miluju většinu našich zákazníků, naše rozhovory, naše vtípky. A oni mi to oplácí. Milují moji laskavost a ta je jednoduchá. Laskavost je od slova "láska", takže se do ní absolutně nemusím nutit.  Symbióza. Já a lidi.  Úplně na opačné straně je ale můj vztah s paní majitelovou. Teda, vlastně její vztah se mnou. Ona je totiž taky "lidi", takže já problém nemám. Ona ano. Se mnou. Asi čistě se mnou. A asi velký...  Nikdo opravdu nemá představu, proč to tak je. Ale je to tak a já si po každé její návštěvě v práci musím vzít Neurol. Nemůžu si dovolit se sesypat uprostřed smě...

  Před deseti lety jsem si napsala článek na první blog.  Článek o matkách a dětech. Já jsem obojí.  Dnes jsem pekla borůvkový koláč a protože moje prostřední dítko nejí borůvky, tvořila jsem alternativu. Mák byl hořký a vlastně jsem našla jenom máslo, kakao, cukr a skořici. A upekla jsem kakaový točenec. A proklínala ji.  Taky jsem vařila borůvkové knedlíky, slečince tedy povidlové. A proklínala ji ještě víc.  A vrátila se do minulosti.  Tady:    Matky 25. dubna 2015 v 14:52 Jeden vtípek praví, že ženská vydrží víc, než člověk. A věřte, že vím o čem mluvím, když si dovolím tvrdit, že matka dokáže víc, než ženská. Když jsem se včera před půlnocí již na jánevímkolikátý pokus snažila uválet zelený marcipán, přemýšlela jsem, že dnešní dílko ponese název ,,Nevděk,, :-) Unavená, psychicky vyčerpaná a dokonale vzteklá, jsem uvažovala nad tím, proč já se s tím vlastně patlám. Jasně, dcerka má čtrnácté narozeniny, přeje si potahovaný dor...