Druhé postřehy

Tuhle historku sem sama sobě dlužím...    Ani nevím, kdy k nám do krámu přišel poprvé. Ani nevím, jak často chodil. Prostě mohutný chlap, barevné oblečení, alternativec asi...  Ale jednou se na něco zeptal slečinky. Že jako bude vařit a co má koupit. A ona ho poslala dozadu za mnou.  No, naštěstí jsem na podivnosti zvyklá.  Pán ke mě došel a ptal se, jestli já jsem ta máma vzadu. Když jsem se smíchem odpověděla, že jo, začal mě oslovovat "mámo vzadu".  Stejně to je divný, když mi cizí chlap, mého věku (sympatickej, copak o to), říká mámo.  Teď, když přije do krámu, už o něm vím, Už mi jen tak neujde.   Objímání už je skoro pravidlo a rande už jsem taky odmítla. Ale rozhovory s ním si nenechám ujít. Obvykle se zdrží tak dvacet minut. Konzultujeme každé jeho vaření a užíváme si to oba.  Už víme jak se jmenuje, známe jeho přezdívku, ale pro nás všechny už asi navždycky bude "ten týpek máma vzadu".

  Když nevíš kudy kam, pořiď si šutr.  Třeba já jsem si pořídila ametyst. Jakože by mě měl uklidňovat.  Říkala jsem si, že je maličký. Jako tímhle fakt nikomu hlavu nerozbiju. Ale na to mám v práci dlažební kostku, takže to vlastně nepotřebuju.  Teoreticky by měl potlačit tuhle agresivitu, ale to by asi opravdu musel být větší.  Ale zas drobek to taky není.  Nosím ho v kapse u vesty, protože tepláky mi táhl dolů.  Asi funguje.  Když naposled přijely šéfky, musela jsem si sice vzít Neurol, ale uklidnila jsem se mnohem rychleji.  Pro jistotu jsem si pořídila ještě křišťál na krk. Když jsem ho viděla v košíčku s dalšími kamínky, tak nějak jsem věděla, že ho musím mít.  A protože mi mezi kamínky bylo tak dobře, řekla jsem si, že na tom třeba něco bude. Že to nebude jen uklidňující žmoulání něčeho v kapse a že paní možná ví, co potřebuju. Zvlášť, když si můj uklidňující šutr půjčila kolegyně a málem to s ní seklo, když se jí podlomily nohy....